Close

Za volantem už se nevztekám, skoro.. :-)

Rád řídím auta, baví mě to od dětství. Objevuji přitom mnoho zajímavých souvislostí a uvědomění. Tohle objevování mi pomohlo výrazně omezit většinu kolizních nebo takzvaně kritických situací za volantem. Dříve jsem za ně většinou obviňoval toho druhého.

Možná to znáte, vykřikoval jsem hlasité nadávky typu „ty idiote, co to děláš“ nebo „to snad není možný, to je ale kráva“, provázené mlácením do volantu, někdy troubením a mácháním rukama. Zlobil jsem se a zlobu ventiloval obviňováním druhých.

Vztek_za_volantem

Jak to máte Vy? Projevujete to také tak, nějak jinak nebo to v sobě dusíte?

Když jsem začal pracovat na sebepoznání, dozvěděl jsem se, že si vše ve svém životě tvoříme sami. A že situace s druhými mi nastavují zrcadlo mého vnitřního nastavení.

AHA… Takže když řídím auto, funguje to také tak.

Když se na mě začal od té doby někdo „lepit“ příliš blízko, místo zloby a nadávání jsem začal zkoumat koho nebo co si ve svém životě pouštím příliš blízko. A proč se v tom necítím dobře. Když se povedlo uvědomit si, na jakou mojí energii člověk za mnou reaguje, jaké v tom mám své téma, obvykle v ten samý okamžik auto poodjelo do bezpečné vzdálenosti nebo odbočilo jinam. Zázrak? Náhoda? Nebo spíše uplatnění principu vlastní zodpovědnosti za mou realitu..

Zpočátku jsem se tomu spíše divil a zkoumal, jestli to fakt funguje. Dnes už si to většinou užívám, nepříjemných či kolizních situací při ježdění výrazně ubylo. A když už nastane, zpozorním a zkoumám, co mi jednání druhého řidiče/řidičky ukazuje. Místo zloby tak často přijde vděčnost za to, že mohu uvidět to, co jsem do té chvíle neviděl.

Jestli máte ještě chuť chvíli číst :-), tady je konkrétní příklad:

Jeli jsme po státovce zhruba osmdesátkou, nikam jsem nespěchal, ale „něco“ mě přimělo začít předjíždět auta přede mnou. Viděl jsem relativně daleko. Jel přede mnou osobák a před ním dodávka s vlekem, díky které se jelo trochu pomaleji.

Předjedu oba, říkal jsem si. Když jsem byl na úrovni prvního osobáku, uvědomil jsem si, že pro předjetí obou aut nemám dostatek prostoru. Proti mně se totiž ve vzdálené zatáčce objevilo auto. Velké překvapení a hodně nepříjemná situace mě čekala v následující vteřině, kdy předjížděný osobák zrychlil tak, abych se nemohl zařadit před něj za dodávku s vlekem. Musel jsem tedy intenzivně brzdit a zařadit se za něj. Uff..

V první chvíli jsem ventiloval vzniklý stres, takže „ty blbej idiote“ jsem si od plic zakřičel. Vzápětí následoval pocit takzvaně „spravedlivého obvinění“ z chyby nebo přímo schválnosti toho druhého. Tohle se přece podle pravidel nesmí, vztekal jsem se. „Korunu“ tomu z mého pohledu dotyčný řidič nasadil tím, že během dalšího kilometru odbočoval někam do obytné oblasti. Měl jsem v tom vzteku chuť odbočit za ním a jít mu to pěkně od plic vysvětlit.. 😮

Jel jsem ale dál a zastavil si o samotě. Když jsem to trochu vydýchal, došlo mi vzápětí o čem je tahle silná zpráva. Jel jsem ze setkání, kde jsem projevil potenciální zájem o spolupráci s někým, s kým jsem ve skutečnosti spolupracovat zájem neměl. Vedl mě k tomu vzorec související s otcem. Nedošlo mi, že se nevědomě vracím do starých, nepropuštěných energií odmítnutí, nepřijetí, zloby.

A projevilo se to mimo jiné aktivací energie nezdravého soupeření s druhými za volantem. Poděkoval jsem za to a připomněl si potřebu uvědomovat si, co dělám, jak se cítím a kdo skutečně jsem.

Být v přítomnosti. Protože tím ovlivňuji reakce druhých na mne a tím tedy i svoji vlastní bezpečnost za volantem.

            Přeji Vám mnoho pohodových kilometrů při Vašich cestách a pokud Vám dává smysl méně se vztekat a něco se raději naučit či pochopit,

napište nebo zavolejte, kontakt zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *