Close

Zůstal jsem sám…

Jsem sám

Zprvu dost děsivé uvědomění. „Jsem sám“. Velmi těžko snesitelný pocit, uvědomil jsem si, že až téměř nesnesitelný. Dokud si ho plně neuvědomím a nepřijmu, že se tak cítím. Dnešek mi přinesl dar tohoto prožitku.

Cítím vděčnost za tento luxus, že si ho mohu dopřát a vědomě prožít. Dopoledne jsem měl naplánované nějaké aktivity, vyřídil jsem, co bylo potřeba a potom si uvědomil, že nemám už nic konkrétního k udělání. Žena s dětmi odjela na akci, kam nemá smysl jet, další práce „nepřišla“ a najednou nebylo nic, co udělat. První myšlenky byly: s kým bych se mohl potkat a popovídat…, co si zajít do kina nebo doma pustit film…., možná zasportovat nebo doma něco uklidit…

Jasně, NĚCO by se našlo. Cítil jsem ale, že nic z toho není dnes „to ono“ a cítil jsem únavu. Že bych si šel dát šlofíčka, říkal jsem si? Jenže pocit říkal: „nedělej nic z toho, jeď domů a BUĎ SI SÁM“.  Jen tak. Ok, poslechl jsem, dojel domů a ještě trochu hledal, „co dělat“. Cítil jsem zčásti i naučený vzorec „že bych přeci něco dělat měl“, když mám možnost a čas. Tak jsem si chvíli dopřál zábavná videa z internetu. Takový malý odklad neodkladného 🙂

Ale pak už to bylo jasné.

Uvědomil jsem si neodbytný pocit: „jsem sám a cítím se sám, opuštěný, nepřijímaný“. Uf, tak to je síla. Bolí to na hrudi, chce se mi sténat a křičet a možná i brečet. Dovoluji si s tím pocitem být. Prožít si to naplno. Umožňuji si zároveň propustit strategie, které jsem dosud používal, abych tohle necítil: „něco dělat“ nebo „se s někým potkat“.

Znáte to také? Jakmile nemáte co nebo s kým dělat, začnete vymýšlet, s kým se potkáte nebo jakou činnost vykonáte. Neříkám, že je to špatně. Zkoumám, co mě a možná i někoho dalšího z vás k tomu vede. Dnes jsem si uvědomil, že to může být nevědomá strategie jak přehlušit to, co skutečně cítím. Abych to necítil. Když jsem si dovolil cítit, nejprve to zesílilo.

Cítil jsem se hrozně sám, nemilovaný, odmítaný, nepřijatý. Ještě to cítím, ale už to tak nebolí. S přijetím a uznáním se to rozpouští. Cítím, že tenhle pocit přijetí a lásky měl být nastartován a rozvíjen někde v dětství, bezpodmínečným přijímáním a láskou od rodičů. Jenže nebyl. A toto je jedna z příležitostí se s tím vyrovnat. Se zodpovědností sám za sebe, pro sebe, v sobě. Třeba vás to inspiruje dopřát si také nějaký ten čas „nicnedělání“ spojený s uvědoměním, jak se cítíte, když jste sami..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *