Close

ŽÍT nebo se izolovat..

Propouštět strachy, vystavit se situaci, přijmout zodpovědnost skutečně sám za sebe a pouze za sebe a ŽÍT..

Chápu strach, který nyní cítí zřejmě většina lidí. Chápu zlobu, která se objevuje na druhé, když nedělají to, co si „myslím a věřím“, že by měli dělat. Třeba nosit roušku, aby tím „chránil“ sebe i druhé. Chápu to. Sám jsem to dlouho nekriticky obsahoval a dosud v různých podobách obsahuji.

Zároveň jasně cítím, že to co nyní děláme (omezování většiny běžných činností a mezilidských kontaktů do absurdna, omezování ŽIVOTA) z hlediska základních principů života a smrti tady na zemi, jak jsem je dosud zavnímal, nedává smysl.

Směr, který jsme v poslední době jako společenství lidí nabrali pod vlivem strachu z tzv. pandemie Coronaviru chápu, ale není a podle mne ani nebude funkční.

Proč? Protože to co děláme, není ŽIVOT, není to ANO životu jako takovému. Pokud SKUTEČNĚ dávám ANO životu, pak přijímám i to, že někdy skončí. Potřebuji dát ANO i smrti. Většina z nás pravděpodobně zná a používá frázi „smrt k životu patří“. Ale představte si to reálně, prociťte si své pocity v situaci, kdy by to skutečně nastalo. U sebe nebo u Vašich blízkých.

Téměř jistě zjistíte, že je to pro vás vysoce obtížné, pravděpodobně téměř nepřijatelné..

Možná, že strach ze ztráty blízkých je větší než ze smrti vlastní? Umíme nebo neumíme přijímat smrt a nechat lidi kolem nás odejít, když přijde jejich čas? Ten strach je tak obrovský, že nás většinou naprosto ohlušuje a pod jeho vlivem pak děláme všechno možné, abychom se setkání se smrtí vyhnuli. Včetně toho, že se navzájem udržujeme uměle naživu, i když už je skutečně čas jít dál. Nebo se izolujeme a nařizujeme si navzájem nosit roušky.

Co takhle začít se učit smrtelnost druhých i vlastní postupně přijímat? Začít objevovat, že to nemusí být něco tak hrozného, jak to pod clonou toho hustého strachu vypadá?

Před pár lety bych ještě nevěřil, že něco takového budu schopen napsat. Ještě silnější je pro mě uvědomění, že už jsem si přivoněl k pocitům, jaké to je, tento strach postupně uvolňovat. Že jsem měl příležitost si osahat a pocítit pocit, když svou smrt přijmu. Alespoň z nějaké části.

Ve chvíli, kdy něco skutečně přijmeme, rozpustí se strach a přestane nás ovládat. Teprve tehdy můžeme vidět, co je dál a jaké máme další možnosti. Do té doby jsme něco jako vězni svých obav, představ a iluzí.

A hlavně, učí nás to žít teď a tady. Skutečně si vážit každého okamžiku, kdy jsme naživu a žít ho naplno, s vědomím, že se to může kdykoliv změnit. Nemám na mysli „lpění na životě“. Mám na mysli prožívání života s vědomím, že je to dar na určitou dobu.

Co se z mého pohledu nyní děje na celoevropské a možná téměř i na světové úrovni?

Vnímám to jako nepřijetí života se vším, co k němu patří včetně jeho konce, tedy smrti a zároveň nepřijetí vlastní zodpovědnosti za svůj vlastní život i smrt. A tím pádem předávání zodpovědnosti za sebe, svůj život, zdraví i smrt někomu jinému. Druhým lidem, lékařům, státu…

A tak to vypadá tak, jak to nyní vypadá. Jak to funguje, nebo nefunguje, vidíme a uvidíme. Můžeme se na základě toho, co jasněji uvidíme bát, vztekat, zlobit, hodnotit, vyžadovat. Nebo můžeme přijmout svou vlastní zodpovědnost za svůj vlastní život i smrt. Je to věc osobní volby.

Mám pocit, že je čas pro toho, kdo je připraven, udělat rozhodnutí. Vhodnější výraz je možná „UČINIT VOLBU“. Zvolit, zda přijmu zodpovědnost za svůj vlastní život. POZOR, nikoliv za partnerův, sousedův, kohokoliv jiného, ale POUZE A JEN za ten svůj. Každý sám za sebe. „Sám za sebe“ – i to zní většině lidí děsivě. Ano, jsme naučení být ve společenství, žít a řešit většinu životních věcí společně. Jeden za druhého, pro druhého, s druhým atd.. Odmalička nás někdo učí přijímat zodpovědnost za druhé, za někoho jiného. Dá se říct, že to děláme „ve stádu“, ale když dojde na zodpovědnost za vlastní život a co s ní udělám, jsme v tom každý sám za sebe. Mám pocit že skrze rozvíjení vnímání sebe sama tohle dokážeme cítit. A následně si i uvědomit.

Co mě osobně umožňuje stav, kdy jsem se rozhodl přijímat vlastní smrtelnost, učit se životu v přítomném okamžiku a přijímání zodpovědnosti sám za sebe a pouze za sebe?

  • Cítit a vnímat, co pro mě je přímo ohrožující a co není
  • Když vnímám ohrožení, tak jednat (nemusím ani přesně vědět, o co jde, prostě cítím, že mám něco udělat a udělám to)
  • Nejednat ukvapeně pod vlivem aktuálních emocí
  • Věřit ve vlastní intuici, schopnosti, moc nad svým životem
  • Užívat si svého života a přítomného okamžiku
  • Cítit vděčnost za vše, co mi život nabízí a přináší – za VŠE, tedy to co se mi líbí i nelíbí
  • Respektovat druhé a jejich cestu
  • Nebrat si strachy ani jiné energie druhých za své
  • Zkoumat a uvědomovat si co cítím, jak se můj vnitřní stav projevuje v mé realitě, učit se z toho a měnit, co cítím, že změnit potřebuji, abych se ve svém životě cítil příjemněji

Všechno, co jsem zde napsal, žiju jak nejlépe umím a dál se učím.

A díky tomuto pohledu a hlavně díky osobním zkušenostem a prožitkům nyní necítím zásadní strach z nákazy virem.

Když se vše začalo dít, pocítil jsem ho v sobě. Díky zkušenosti z dřívějška už jsem si ho uměl prohlédnout, zkoumat odkud pochází, poznat, že nesouvisí s reálnou hrozbou, ale se strachy z minulosti. A podle svých aktuálních možností tohle propouštět.

A vnímám jasně – roušky to nevyřeší, izolace, odmítání a boj to nevyřeší, stát, statní opatření ani lékaři to nevyřeší.

To vše možná zpomaluje vývoj tzv. pandemie, ale řešení to není. Zastavit život abychom si chránili život..  Zní to dost absurdně, co říkáte? Co Vám říká vnitřní pocit, když se co nejvíce zklidníte?

Můj pohled na základě dosavadních zkušeností je:

  • Pozastavení jsme jako lidstvo potřebovali a děkuji za něj, za příležitost vnímat skutečnost a začít dělat změny, které jsou potřeba
  • Měnit potřebujeme naše nefunkční postoje, přesvědčení, omezení
  • Uvolnit a transformovat strachy, zlobu, nepřijetí
  • Učinit „VOLBU“ co nyní udělám a kam směřuji, potřebujeme každý sám za sebe a pouze za sebe
  • Když „léčíme“ a přeměňujeme vlastní strachy, zlobu, ne-moc, ne-ochotu, odmítání na odvahu, víru, moc, ochotu, přijetí, děláme tím to nejlepší pro sebe i pro celek
  • Vyjasnění co a jak dál na společné kolektivní úrovni se přirozeně objeví

Mám pocit, že to nemusíme projít, udělat, realizovat okamžitě. Důležité je učinit „VOLBU“ a vydat se na cestu. A přijmout za ní plně svou odpovědnost. Vůči sobě. Jen a pouze sobě.

Děkuji.

One Comment on “ŽÍT nebo se izolovat..

Renata
19.3.2020 na 11:51

Dekuji

Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *